8/8 1917

V Bystré 8/VIII 17

Vlaďulenko milený, díky Tobě za slaďounké řádečky! Jsi moc hodným, žes splnil slovo a psal každý den a nakupené listy mi na přivítanou v Bystré uchystal. Bylo zapotřebí nějaké útěchy pro první den v cizině, bylo mi smutno, teskno, nejraději bych se bývala rozjela k Tobě! Vlaďunko, nedivíš se, jak cizina mne přeměnila? Přemýšlela jsem dlouho, nežli odhodlala jsem se svému Broučku psát, totiž oslovovati jej tak, jak srdce cítí. Nuž, nechme toho rozumování a buďme dobrými přáteli. Jsem s přátelstvím úplně spokojena, až na to slůvko Ty, což pro přítele a přítelkyni vůbec nehodí, ale nemohu si pomoci, zdá se mi to přec jen nejupřímnější, tož mysleme si, že jsme bratr a sestra, viď Vláďo, že bude to pak správné.

Škoda, že zde nejsi, musel bys mi dáti na potvrzení upřímnou, slaďounkou a moc a móóóc dlouhou pusinečku. Ale co to zas již píši, lekám se sama svých smělých slov. Vláďo, vždyť já taková nikdy nebyla, Tys mne celou celičkou přeměnil.Přemýšlím-li, pak docházím k bodu, že to krásné políbení je tak posvátné, na nějž mají právo jen snoubenci neb manželé, a to my nejsme a snad Vlaďulko nikdy nebudeme. Vím, že to od Tebe naprosto požadovat nemohu a také toho nežádám. Jsi tak mlád, a proto naskytne se Ti mnoho příležitosti, že lepší duši, nežli jsem já, najdeš jistě. Mám Tě upřímně ráda a proto jsem schopna vždy ustoupit, třebaže bych trpěla. Ale již zase jsem v tom uvažování a darebně Tebe s tím nudím, viď, tož něco jiného.

Napíši Ti aspoň stručně, jak jsem se dostala do Bystré, ano? – Již cestou od Brandýse až k Bystré samé mne krása přírody přímo okouzlovala. Celou cestu líbal mne větřík na čelo a já dívala se do hor a přála si, bys jej sám zastupoval, zas takové neskromné přání, viď? Přijela jsem do Brněnce, kde již na mne čekal pan dr. Drůbek, sedli jsme do velmi pěkného kočáru a jeli do Bystré. Překvapilo mě městečko tak zvané, dle mého větší vesnička, jest město Bystré, ale za to velmi hezké a okolí přímo krásné. Přijeli jsme na náměstí, kdež nás uvítali hezká dcera 16tiletá Hanička, 18tiletý syn Jan a p. prof. Böhm, jenž je u doktorů na návštěvě. Je zde moc veselo, jediné mě mrzí, že málo zbyde pro mne času volného. Ordinujeme sice jen do 5 hod. odp., ale pak musím ostatní čas strávit v kruhu rodinném za stálého zpěvu a hudby. Mám se zde nad očekávání moc dobře, p. doktor jest velice hodným šéfem, chová se ke mně jako k dcéři. Vůbec líbí se mi zde moc, jen Ty a Anička, Vy mně zde scházíte. Ach, Vláďo, já nežiji, já přímo sním, nezažila jsem tak krásného přátelství plného kouzla a záhady jako s Tebou, můj Vlaďulenko! Nechci změny, jsem tak šťastna jako nikdy předtím!

Nuž dušičko má pa, pa, pa, buď hodně zdráv a vesel a piš Svojí Máryš brzy, ano?

Líbá Tě vřele
Manča

31/7 1917

V Praze 31/VII 17

Broučku modrooký!
Konečně přibatolila jsem se šťastně a bez pohromy do naší zlaté matičky Prahy. Bylo by zde krásně až na tu velkou bídu, a proto jsem ráda, že již zítra odjíždím. A pak Broučku zlatý, těším se nejvíce na slíbené řádečky a to tolik moc, nemohu se dočkati momentu, kdy mi budou dodány!

Zvědavost, co Stařeček napíše, vzpomíná-li na Máryš anebo napíše-li, že chce zapomenout, že… né, nechci domyslit. – Proč stále mne takové hojné myšlenky pronásledují, vždyť nechci víc jak přátelství a o to mne Stařeček neoloupí, mohu být v to ujištěna? Věru, že nedovedu sebe pochopit, myslím-li na Vláďu, je mi teskno, přepadá mne protivná melancholie a nemohu nabýt humoru. Vím, že Broučka s tou fádní náladou unavuji, ale nemohu jinak, vzpomenu-li si na prožité dni se Stařečkem na Libíně. –

Půjdu dnes do divadla, abych nabyla jiných, veselejších myšlenek. Budu vzpomínati, ale škoda, že nemůžeme jíti spolu. – Kdyby zde byla Anička, měla bych již myšlenky zcela jiné, chuděrka pak plakala, když jsem odjížděla a přitom zas hleděla mne smíchem ujistit, že se jí stýskati nebude, že bude denně psát, což i já musím činit. Měla jsem věru hojně myšlenek, plno obav a těžko jsem odjížděla, těžko se loučila.

Nuž prozatím pa pa pa Broučku, těším se nevýslovně na řádečky!

S pozdravem,
Máňa

27/7 1917

Vl. Březí 27/7 1917

Broučku milený!
Taži se sama sebe, proč zrovna dnes mne stále cosi nutí, abych Stařečkovi psala. Má býti to cos osudného pro nás oba? Věru zvláštní, proč právě 7/VII. jsem Stařečkovi psala a jej právě 17/VII. viděla a dnes již 27/VII. poslední dopis ze Šumavěnky chci a posílám? Jest to sice k smíchu býti tak malicherným a všímati si takové hlouposti a přece připadá mi to tak zvláštní! –

Ne a nemohu se již dočkati, kdy bude míti ten hodný brachulenka svatbu, aby Stařeček dostal dovolenou a přijel za Máryš. Bóže, jak je smutno, když pošta přijede a od Stařečka ani řádečky. Věru, že se již nesmírně do té Bystré těším jen pro to psaňátko (podle Stařečka). Až budu v klidu v tom prvním svém působišti, pak napíši moc a moc dlouhý dopis. Popíši všecky dojmy, jež mi nezkušenost v klín uloží. Jak ráda bych slyšela, co as by mamulenka a taťulenka mi řekli, až by zvěděli, co podnikám. – Ach, ničeho se tak nebojím jako té hrozné rozluky s Aníčkem, chuděrka je již nyní smutná a nesmím ani svůj odjezd připomínat. Doufám ale, že se jí stýskat nebude zde na Šumavě, zejména když zde bude s pí. Tyránkovou, naší hospodyní, a ta, ač již stará, je stále veselá a humoru má dosti, takže snáze zapomene na svou Máří.

Právě hovořila jsem s Aničkou, jak si vše zařídíme, až dá Bůh pozděj. Píše rovněž svému hochu a má jej hrozně ráda, ale neřekla by mu to za nic na světě. – A co já budu dělat, až mi ji ten šuhaj odvede, nechci domysliti. Kéž by čas neubíhal tak rychle a mohly jej zatarasit aspoň na 10 let. Jezdil by Brouček po celý ten čas za Máryš na Šumavu a pak společně podnikaly by se výlety. Krásně se sní o ideálech, ale bohužel, že se nikdy nesplní. –

Jakmile jsem přijela z Prachatic, již věděly mnohé, že jsem tam s kýmsi neznámým chodila, bez pochyby, že zrovna ty dni od nás byl v Prachaticích a pak tu novinu u nás roztrousil. Nemohla jsem nic jiného očekávat, vždyť na venkově jinak to být nemůže. –

Avšak milý Stařečku upřímně řečeno, nemohu si odpustit ještě ani dnes a činím si v duchu výtky za své chování. A dosud nevěřím, že byla to skutečnost, byl to sen, přelud.

Nuž těším se, že mi modrookáček napíše a potěší!

Vzpomíná

Řenka