31/7 1917

V Praze 31/VII 17

Broučku modrooký!
Konečně přibatolila jsem se šťastně a bez pohromy do naší zlaté matičky Prahy. Bylo by zde krásně až na tu velkou bídu, a proto jsem ráda, že již zítra odjíždím. A pak Broučku zlatý, těším se nejvíce na slíbené řádečky a to tolik moc, nemohu se dočkati momentu, kdy mi budou dodány!

Zvědavost, co Stařeček napíše, vzpomíná-li na Máryš anebo napíše-li, že chce zapomenout, že… né, nechci domyslit. – Proč stále mne takové hojné myšlenky pronásledují, vždyť nechci víc jak přátelství a o to mne Stařeček neoloupí, mohu být v to ujištěna? Věru, že nedovedu sebe pochopit, myslím-li na Vláďu, je mi teskno, přepadá mne protivná melancholie a nemohu nabýt humoru. Vím, že Broučka s tou fádní náladou unavuji, ale nemohu jinak, vzpomenu-li si na prožité dni se Stařečkem na Libíně. –

Půjdu dnes do divadla, abych nabyla jiných, veselejších myšlenek. Budu vzpomínati, ale škoda, že nemůžeme jíti spolu. – Kdyby zde byla Anička, měla bych již myšlenky zcela jiné, chuděrka pak plakala, když jsem odjížděla a přitom zas hleděla mne smíchem ujistit, že se jí stýskati nebude, že bude denně psát, což i já musím činit. Měla jsem věru hojně myšlenek, plno obav a těžko jsem odjížděla, těžko se loučila.

Nuž prozatím pa pa pa Broučku, těším se nevýslovně na řádečky!

S pozdravem,
Máňa