27/7 1917

Vl. Březí 27/7 1917

Broučku milený!
Taži se sama sebe, proč zrovna dnes mne stále cosi nutí, abych Stařečkovi psala. Má býti to cos osudného pro nás oba? Věru zvláštní, proč právě 7/VII. jsem Stařečkovi psala a jej právě 17/VII. viděla a dnes již 27/VII. poslední dopis ze Šumavěnky chci a posílám? Jest to sice k smíchu býti tak malicherným a všímati si takové hlouposti a přece připadá mi to tak zvláštní! –

Ne a nemohu se již dočkati, kdy bude míti ten hodný brachulenka svatbu, aby Stařeček dostal dovolenou a přijel za Máryš. Bóže, jak je smutno, když pošta přijede a od Stařečka ani řádečky. Věru, že se již nesmírně do té Bystré těším jen pro to psaňátko (podle Stařečka). Až budu v klidu v tom prvním svém působišti, pak napíši moc a moc dlouhý dopis. Popíši všecky dojmy, jež mi nezkušenost v klín uloží. Jak ráda bych slyšela, co as by mamulenka a taťulenka mi řekli, až by zvěděli, co podnikám. – Ach, ničeho se tak nebojím jako té hrozné rozluky s Aníčkem, chuděrka je již nyní smutná a nesmím ani svůj odjezd připomínat. Doufám ale, že se jí stýskat nebude zde na Šumavě, zejména když zde bude s pí. Tyránkovou, naší hospodyní, a ta, ač již stará, je stále veselá a humoru má dosti, takže snáze zapomene na svou Máří.

Právě hovořila jsem s Aničkou, jak si vše zařídíme, až dá Bůh pozděj. Píše rovněž svému hochu a má jej hrozně ráda, ale neřekla by mu to za nic na světě. – A co já budu dělat, až mi ji ten šuhaj odvede, nechci domysliti. Kéž by čas neubíhal tak rychle a mohly jej zatarasit aspoň na 10 let. Jezdil by Brouček po celý ten čas za Máryš na Šumavu a pak společně podnikaly by se výlety. Krásně se sní o ideálech, ale bohužel, že se nikdy nesplní. –

Jakmile jsem přijela z Prachatic, již věděly mnohé, že jsem tam s kýmsi neznámým chodila, bez pochyby, že zrovna ty dni od nás byl v Prachaticích a pak tu novinu u nás roztrousil. Nemohla jsem nic jiného očekávat, vždyť na venkově jinak to být nemůže. –

Avšak milý Stařečku upřímně řečeno, nemohu si odpustit ještě ani dnes a činím si v duchu výtky za své chování. A dosud nevěřím, že byla to skutečnost, byl to sen, přelud.

Nuž těším se, že mi modrookáček napíše a potěší!

Vzpomíná

Řenka