22/7 1917

PŘEDCHOZÍ DOPISY Z CESTY OD V. Z 19/7(1) A 19/7(2)

Vl. Březí 22/7 1917

Slíbila jsem, že Stařečkovi napíši, tož již začínám. – Mám před sebou ony dopisy z cesty a jeden ze Stříteře, porovnávám je a shledávám, že dopis z domova se ale tak hrozně liší! Po cestě se upřímně vzpomínalo, ale doma, doma se Brouček změnil zcela. Ty nejprvnější řádečky  byly tak milé, hřejivé, ač tu a tam objevila se hořká pravda. Avšak milejší je mi než neupřímnost. Píše Brouček, opakuji jeho řádečky, „Ó, může být taková láska? Ne, to není láska, to je poblouznění, šílenost z mé strany,“ z těchto řádečků vycítila jsem, že Stařeček rozumoval, vážně přemýšlel a došel k bodu, že vlastně o ničem dušička nic, praničeho neví, co pronášel k Stařence. Ano, chápu, přemýšlela jsem rovněž, ale připadal mi ten okamžik tak dětský, nevinný, že nemožno celou tu episodku vážně posoudit. Jsme to děti, neviděli jsme, jako bychom si to velké tajuplné přátelství projevili. Celé to okolí protknuto svěží krásou, mládí, svoboda, to vše nás omámilo, my zapomenuli na svět docela. Počínali jsme si jako bratr se sestrou, tak přátelsky a zároveň tak dětsky, ruku v ruce kráčeli lesem. –

Škoda, že jsme tak vzdáleni od sebe, jistěže přátelství naše by se víc a více upevnilo, ale takhle nevím. Stařeček bude zapomínat, až zapomene docela, že? Ach, když rozumově uvážím, nemohu ničeho jiného očekávat. – Vždyť ta úvaha Stařečkova, již mi v dopisech z cesty načrtnul, musí stačit úplně. Líbilo se mi částečně to rozumování, bylo to jednání mužné, sentimentálnost musela odstoupit a tak to má býti. –

Nuž, abych Broučku nezapomněla, pozítří jest toho nesv. Vládi sváteček, tož přeji vše to nejpěknější, ovšem, že bych mnohem raděj projevila přání ústně! Škoda, že budu muset na odpověď tak dlouho čekat, bude se mi tím víc stýskat. Prozatím nemohu psát jinak, pokud neobdržím od Broučka upřímné psaňátko. Jak ráda bych se řádečků, z nichž vyčísti bych mohla, že ten hodný Brouček brzy přijede, ale vím, že to tak brzy nebude a to bolí.

Nic platno, je třeba zmužilost a sebezapření.

S upřímným pozdravem

Manča

REAKCE OD V. Z 26/7

19/7 1917

PŘEDCHOZÍ DOPISY OD V. PSANÉ CESTOU Z FRONTY Z 2/7, 8/7, 10/7, 13/7 

DOPISY OD V. PSANÉ CESTOU NA FRONTU Z 19/7(1), 19/7(2), 23/7

Vl. Březí 19/7 1917

Vláďo, jak bylo mi po rozloučení s Tebou, nemohu, ne to nelze vše popsat. V první chvíli chtěla jsem se ještě rozběhnout a vyhledat Tebe, ale pozdě již. Tys dávno zmizel v závoji tísnivé tmy.

Snažila jsem se uklidniti aspoň tím, že jsem Ti psala, ale zničila jsem ty řádky a šla spát. Dlouho nemohla jsem se spánku dočkat, v nitru bouřilo příliš mnoho dojmů, až konečně usnula jsem přec. K ránu se tak náhle probudím a zdálo se mi, jako by mne kdosi na čelo políbil. – Rozžehnu a bylo přesně ½ 4 hod. a první myšlenka byla – Vláďa, můj Vláďa odjíždí. Nemeškala a zahalila jsem se ve svůj háv a po tmě, abych nikoho na sebe neupozornila, kradla se do kavárny k rohovému oknu a čekala, až půjdeš okolo, jak Jsi sliboval. Ale za chvilenku na věži odbily 4 hod. Já ale přec toužebně čekala a doufala jsem pevně, že přijdeš, že přijít musíš, ale Vláďa – – nepřišel. – Ach, Vláďo, ten okamžik, kdy nabyla jsem plné jistoty, že se již Tebe nedočkám, ta myšlenka byla hrozná! Teprve v 5 hod. vrátila jsem se zpět, ale nespala již. Dívala jsem se z okna a Libín, který v plné své kráse před mojím zrakem se vypínal, zdálo se, jako by se posmíval mé šílenosti. Né, nikdy v životě nechovala jsem se k cizímu muži tak jak k Tobě. Prosím Tebe Vláďo, jaký úsudek utvořil Jsi si o mém jednání a mně samé? Jistě nepěkný! A já přec za to nemohu, že Jsi se mi tak v duši vkradl. Snad také mnoho přispěla obava, že brzy mě opustíš, že znovu budu sama, věru nevím, nedovedu si vysvětlit, proč tak vše se událo. Nahlížím ale, že nutno vše dobře promyslit, nežli na Tebe uvyknu, pak těžko, věř, že těžko bych se loučila. – Vláďo, přiznej se, že ta slova, kterás ke mně pronášel, nebyla upřímná, že nemáš mne rád! Né, také nemohu toho od Tebe žádat, nemám práva. Tož mi aspoň slib, že budeš mi přítelem, ale věrným přítelem, pak nežádám víc! Nebo myslíš, že lépe bylo by pro nás oba včas na vše zapomenout? –

Vláďo, piš mi, piš, co cítíš Ty, ale pověz vše, jak myslíš, tak zcela upřímně. Buď tedy zdráv a hodně moc vesel, tak jako dříve, bych nemusela si činit výčitky.

Nuž upřímně svého Broučka zdraví a – – – – – – – –

Máňa

REAKCE OD V. Z 24/7

6/7 1917

PŘEDCHOZÍ DOPISY OD V. Z 22/6, 23/6 A 28/6

Vl. Březí 6/7 1917

Roztomilý Stařečku!

Právě přišla jsem z lesa, v němž snažila jsem se nalézti nějakého hříbečka, ale marně. Za to na mě doma čekal a přivítal Stařečkův list z 28/6, za nějž horoucí dík vydávám! Znovu a znovu pročítám ony milé řádečky a vidím v duchu nezbedu Broučka, jak žabroní, aby mohl za Máryš přijeti. Což tedy s ním počít, nezbývá než svolit a napsat Mírkovi, že má dovoleno za Řenkou přijet. Nuž tedy činím návrh: chce-li Stařeček naši krásnou Šumavanku poctít návštěvou, tož určila jsem město Prachatice, kdež jej budu na nádraží slavnostně očekávat. Ovšem, že musí mi Brouček předem určit den a hodinu, kdy hodlá Máryš přátelsky ruku stisknout. – Jak jsem v jízdním řádu shledala, je nejlepší spojení přes Znojmo, Gmunt, Čes. Budějovice, Vodňany-Čičinice, pak rovnou na Prachatice. Jako bych Vás viděla s otázkou na rtech, proč zrovna do Prachatiz mám přijet? A proto musím s barvou ven, že vlastně tam vším právem patřím, důvod dozvíte se snad později, není radno, aby ten rozmazlený dosud maminčin Vláďa předčasně o všem věděl. –

Odvoz prachatických zvonů na roztavení v r. 1916

Zmínka o té velikosti a vysokosti dobrého Stařečka, musela jsem se upřímně zasmát, ani již sama nevím se pamatovat, že bych něco podobného přála si vědět. Také jsem opomněla Vám připomenout, že poslední podobenka je z dřívějších let, a sice z dob, kdy byl ještě náš taťulenka živ a byli jsme na pivováře. Nyní se podlé té podobenky řídit nesmíte, sic byste mne nepoznal. Stal se mnou pravý opak, vypadám již skorem jako duch z pohádky. – Víte, na nic nejsem tak zvědavá jako na okamžik našeho sejití. Mám vážnou obavu, že se nepoznáme, to by ale byla legrace. Doufejme, že vše šťastně dopadne a ve zdraví že se oba shledáme. Nuž tedy hodně brzy pište, jak jste s návrhem spokojen!

Upřímně Vás zdraví a na řádečky se moc a moc těší,

Manča

24/6 1917

PŘEDCHOZÍ DOPISY OD V. Z 18/6 A 19/6

Praha 24/6 1917

Milý braťulenko,

za poslední dva dopisy z 18/6 a 19/6 Vám upřímně děkuji. Ač mnoho ještě výkonů před sebou, přec nemohu jinak, než ještě tomu rozmazlenému Stařečkovi z Prahy napsati list. Vše to ovšemže zavinil poslední Broučkův dopis, v němž tolik naříkání a stesků obsaženo. – Inu, jak by né, vždyť muži dobře vědí, že srdce ženy jest nádoba křehká, ba vědí i, kdy a čím nejvíce dotknou se citlivé struny vznětlivých duší. – Tak stal se tentokráte i zde ten případ. – Dopis hrozně dojmul, v duši rozhostil se bol. Myšlenka, že někdo v dáli mojí vinou trpí, že snad zrovna onen čas mohl by býti pro Broučka hrozným osudem, vybudilo hrůzu, strach. –

Dosud ale nemohu uvěřiti, že měla bych býti jedinou bytostí, kvůli níž Stařeček chce mítí dovolenou. Já říkám: ty muži, to je kvítí z Afriky. Jakmile sluníčko nevydává dosti hřejivých paprsků, hned ztrácí sílu k životu. A také hned se píše „Škoda, že jsem to nevěděl dříve“, „teď mě to mrzí“, „žena kamenného srdce“ atd. Nuž aťsi, vrátíme si nádobíčko a já si již hrát nebudu. Tak měla by Máryš pošeptat Mírkovi za to, že je takový dareba.

Nuž mám-li pravdu mluviti, těším se na Vás jako na dávno již známého, nezdáte se mi ani trochu cizím. Jedině chovám plno obav, že z návštěvy vzniknouti by mohly různá nepravá povidla. Z důvodu toho bych přece nejraději od Broučka slyšela, že přijede do Prahy a to v srpnu. Mohu se tedy těšiti, že tak věc zařídíte?

Pročítám ještě jednou zběžně Váš dopis a shledávám, že básníte o černých očích, jaké já vůbec nemám. Ty moje kukadla jsou ty nejošklivější pod sluncem, budete vidět, že dojdete k velkému zklamání. Raději bych měla pomněnkové jako má někdo! Ani sama nevím, proč se mi modré oči tak nesmírně líbí a proč mám je tak moc a moc ráda, snad že je měl tatí nebo snad že je má – né, dál již to nepovím.

Nuž tedy mi, milý broukavý Broučku, napište hodně brzy, souhlasíte-li s návrhem, já pak se dle toho zařídím. V sobotu 30.6. jest den, kdy loučíme se s Prahou, budu cestou na Vás vzpomínati.

Zlatíčko moc a moc pozdravuje a naň stále vzpomíná

Manča

To „K u K“ jest jak se mi zdá zbytečné, ale befel je befel, tedy nesmím již naň zapomenout. 

20/6 1917

PŘEDCHOZÍ DOPISY OD V. Z 5/6, 9/6, 11/6, 13/6, 14/6, 15/6, 18/6 a 19/6

DOPISY OD V. PSANÉ V DOBĚ MEZI ODESLÁNÍM A DORUČENÍM Z 22/6 A 23/6

Praha 19 20/6 17

Modrooký Stařečku, děkuji Vám upřímně za poslední 4 dopisy, v nichž přiložené vždy a vše správně došlo. Cítím se věru již na nejvyšší stupeň dlužnicí Vaší, ale doufám, že v nejbližší době budu se již moci aspoň částečně revanžovati. – Máte pravdu, že na mnoho otázek nedostalo se Vám odpovědi (mně sice také né), ale nemožno se divit, někdy se zapomene a jindy zase leccos zodpovědět nelze. Dnes vynasnažím se na vše odpovědět, aby Stařeček nemohl si na mně stýskat. –

Nuž mám-li býti upřímnou, musím říci, že pozastavila jsem se nad jednou větou, již uvedl Jste v posledním svém dopise. Již tehdy, jak byla mi obfotografovaná podobenka zaslána, již tehdy vytušila jsem její význam, a proto každý list byl s napětím očekáván, aby přání zřejmě pronešeno nebylo, a zatím Mírka naspal přece. – Zabolelo to moc, že Stařeček má Řenku za tak nevtipnou. –

Nevím, nevím, nemám-li krutou zlobou zanevřít a Broučka potrestati tím, že jej na Šumavanku né a nepozvu. – Stařeček jest sice hodný, ale já bohužel poznala hocha jiného, víte jmenuje se Vláďa čili Mírka, ale to je Vám hoch, jakého jsem dosud neviděla, učiněnej zlobitel. Zajisté, že jej budete znát, a proto utíkám se s prosbou, byste jemu svým vlivem ten tvrdošíjný nápad jeti za Stařenkou na Šumavu vyfoukal z hlavičky. Pomyslím-li na vše a představím-li si Vás na Šumavě, jaký všeobecný vzrušení návštěvou Vaší by vzniklo, jde mi hlava kolem. – Myslím ale, že je dosud dosti času, abychom si ustanovili, kdy a kde se sejdeme tváří v tvář popatříme. Dříve jistě nepřijedete jak v srpnu a to jsem již opět v Praze. Na Šumavě budu míti více času na Vás vzpomínati a také s větším klidem budu si všecky Vaše dopisy pročítati, pak možná, že jednoho krásného dne místo obyčejného dopisního papíru obdržíte plachtu. –

Vy nepochopil Jste, proč potřebovala bych daleko většího koně oproti Vám? Já nepředstavovala jsem si Vás tak velkého. Nyní přála bych si míti momentku, jak Jste se asi vykoupal s tím Vaším ideálem. Když jsem četla celý ten příběh, myslela jsem, že umru smíchy. Vy jste přece jen podařená duše, pí. Přibíková má pravdu. Z obavy, že korespondence se sl. Jandes mohla by býti nebezpečnou, tož musím Vám říci, že úplně stačí, Vlachovo Březí, Šumava, toť adresa celá.

Abych duši Vaší aspoň částečně zpokojila, přikládám z dřívější doby rovněž ale nepovedenou podobenku, tak jen buďte Broučku zlatý trpěliv, snad dočkáte se trochu kloudnější.

Nuž buďte hodně zdráv (vesel Jste stejně) a vzpomínejte, že 1.července budu od Vás o hodný kus země vzdálená.

Zdraví a vzpomíná Vás 

Manča

REAKCE OD V. Z  28/6

27/5 1917

Praha 19 27/5 17

Broučku, konečně dostala jsem se ku psaní, ale za to Vám toho napíši hodně moc, totiž bude-li Vás moje čmáranice bavit.

Znovu pročetla jsem Vaše řádečky, abych všecky otázky mohla zodpovědět, ale shledávám, že nestačí ani hodně velká plachta, zejména chci-li také zahájit malé pokárání. Myslím totiž tím v první řadě to dětinské Vaše omlouvání se ohledně papíru. Snad si nemyslíte, že dopis se zlatou ořízkou měl by pro mne větší ceny? To mě máte za tak malichernou? Věřte, že pouze obsah dovede mě upoutat, potěšit a ne okraj formátu. Jsem zásadně proti přepychu, mám ráda skromnost, jednoduchost. Poslední papír byl mi darován, jinak sama podobný bych nevolila. –

Chcete také, abych vyprávěla Vám něco o sobě, ale jen co? Chlubit se nemám čím, snad ani bych to nedovedla a lhát neumím. A co duši tíží, nebavilo by Vás, není v tom ani dost málo poesie, trpká zkušenost převrátila mě celičkou!

Záchvěv radosti, současně i úzkost proběhla mi tělem při řádcích, kde zmiňujete se o své dovolené, že hodláte zavítat do Prahy, by i na Šumavu. Ani nevíte, duše, jak na mě ta zpráva působila, ještě dnes zdá se mi nemožností, bychom se osobně seznámili, zejména na Šumavěnce. Dovedete si představit, jaký hned je rozruch na malém městě (jako na př. Vlachovo Březí, po německu Wällischbirken), když přijde mladý junák za děvou?  Upřímně řečeno, nenamítala bych proti úmyslu Vašemu ničeho, kdyby rodiče moji byli na živu, ale takhle jest to vyloučeno. Ač ráda, nemohla bych Vás uvést pod svoji střechu kvůli maloměstským úsudkům, které jsou i Vám zajisté známé, a proto dáte mi určitě za pravdu.

Letos se na Šumavě zdržím pouze přes měsíc červenec a to jedině pro urovnání dvojích záležitostí a pak nastoupím v nový úkol života. Jsem sama věru zvědavá, kam mě vítr odnese. Nedovedu si sebe představit jako poníženou služebnici, připadám si již dnes hrozně komicky.

Právě jsem si vzpomněla, že Vám také musím ještě trochu zahrát ohledně mojí fotografie. Nemyslete, nedám se jen tak snadno ošálit a proto se jen broučku hezky přiznejte, že foto hned po obdržení vandrovala k p. nadporučíku Přibíkovi, a proto také nemohl býti dopis s rozluštěnou hádankou dříve odeslán, že mám pravdu? Už ať jest to již tak neb onak, zkrátka jednal Jste diplomaticky, jež možno připočísti stařecké zkušenosti, ač Vaše stáří samo rovnati se může jarnímu listí. Avšak na straně mojí jest to daleko horší, bude ze mne asi již brzy šedivá babička, co dělat, když se na tom nic měnit nedá.

Když mám tak před sebou na papíře toho „lucipera“ jménem Vláďa, tož nemohu pochopit domněnku, že k vůli Milá Máryš bych se zlobila. Víte, drobečku, je vyloučeno, aby veřejný lístek nebyl předem důkladně přečten, nežli jej sama do ruky dostanu, a proto bude lépe, když zvědavost představených budeme trochu krotit, nemyslíte? –

To předpotopní datum bylo dílem revanže a dílem chtěla jsem se přesvědčit, povšimnete-li si všeho, co na lístku napsáno!

Ráda bych se ještě rozepsala dnes o Záštitě, ale čeká mne zde ještě vážná korespondence, která vyžaduje čas a důkladného promyslení, a proto, drobečku, nezlobte se, vynahradím  Vám vše příště.

Nuž zdraví Vás upřímně a něžně
Mánča

NÁSLEDUJÍCÍ DOPIS OD V. Z 31/5 1917

12/5 1917

 V Praze 12/5 1917

Mám či nemám? Nevím, jak se rozhodnouti. –

Nuž zašlu tedy, když jsem slib již dala, ale ať aspoň ten roztomilý „mladý Stařeček“ hezky hádá – nepovím. Rozsáhlejší dopis následuje v nejbližší době, dnes nemožno pro soukromé, důležité záležitosti. – Prostě brzičko a hodně móc!

S upřímným pozdravem,
Mánča