V Bystré 8/VIII 17
Vlaďulenko milený, díky Tobě za slaďounké řádečky! Jsi moc hodným, žes splnil slovo a psal každý den a nakupené listy mi na přivítanou v Bystré uchystal. Bylo zapotřebí nějaké útěchy pro první den v cizině, bylo mi smutno, teskno, nejraději bych se bývala rozjela k Tobě! Vlaďunko, nedivíš se, jak cizina mne přeměnila? Přemýšlela jsem dlouho, nežli odhodlala jsem se svému Broučku psát, totiž oslovovati jej tak, jak srdce cítí. Nuž, nechme toho rozumování a buďme dobrými přáteli. Jsem s přátelstvím úplně spokojena, až na to slůvko Ty, což pro přítele a přítelkyni vůbec nehodí, ale nemohu si pomoci, zdá se mi to přec jen nejupřímnější, tož mysleme si, že jsme bratr a sestra, viď Vláďo, že bude to pak správné.
Škoda, že zde nejsi, musel bys mi dáti na potvrzení upřímnou, slaďounkou a moc a móóóc dlouhou pusinečku. Ale co to zas již píši, lekám se sama svých smělých slov. Vláďo, vždyť já taková nikdy nebyla, Tys mne celou celičkou přeměnil.Přemýšlím-li, pak docházím k bodu, že to krásné políbení je tak posvátné, na nějž mají právo jen snoubenci neb manželé, a to my nejsme a snad Vlaďulko nikdy nebudeme. Vím, že to od Tebe naprosto požadovat nemohu a také toho nežádám. Jsi tak mlád, a proto naskytne se Ti mnoho příležitosti, že lepší duši, nežli jsem já, najdeš jistě. Mám Tě upřímně ráda a proto jsem schopna vždy ustoupit, třebaže bych trpěla. Ale již zase jsem v tom uvažování a darebně Tebe s tím nudím, viď, tož něco jiného.
Napíši Ti aspoň stručně, jak jsem se dostala do Bystré, ano? – Již cestou od Brandýse až k Bystré samé mne krása přírody přímo okouzlovala. Celou cestu líbal mne větřík na čelo a já dívala se do hor a přála si, bys jej sám zastupoval, zas takové neskromné přání, viď? Přijela jsem do Brněnce, kde již na mne čekal pan dr. Drůbek, sedli jsme do velmi pěkného kočáru a jeli do Bystré. Překvapilo mě městečko tak zvané, dle mého větší vesnička, jest město Bystré, ale za to velmi hezké a okolí přímo krásné. Přijeli jsme na náměstí, kdež nás uvítali hezká dcera 16tiletá Hanička, 18tiletý syn Jan a p. prof. Böhm, jenž je u doktorů na návštěvě. Je zde moc veselo, jediné mě mrzí, že málo zbyde pro mne času volného. Ordinujeme sice jen do 5 hod. odp., ale pak musím ostatní čas strávit v kruhu rodinném za stálého zpěvu a hudby. Mám se zde nad očekávání moc dobře, p. doktor jest velice hodným šéfem, chová se ke mně jako k dcéři. Vůbec líbí se mi zde moc, jen Ty a Anička, Vy mně zde scházíte. Ach, Vláďo, já nežiji, já přímo sním, nezažila jsem tak krásného přátelství plného kouzla a záhady jako s Tebou, můj Vlaďulenko! Nechci změny, jsem tak šťastna jako nikdy předtím!
Nuž dušičko má pa, pa, pa, buď hodně zdráv a vesel a piš Svojí Máryš brzy, ano?
Líbá Tě vřele
Manča
8/8 1917
31/7 1917
V Praze 31/VII 17
Broučku modrooký!
Konečně přibatolila jsem se šťastně a bez pohromy do naší zlaté matičky Prahy. Bylo by zde krásně až na tu velkou bídu, a proto jsem ráda, že již zítra odjíždím. A pak Broučku zlatý, těším se nejvíce na slíbené řádečky a to tolik moc, nemohu se dočkati momentu, kdy mi budou dodány!
Zvědavost, co Stařeček napíše, vzpomíná-li na Máryš anebo napíše-li, že chce zapomenout, že… né, nechci domyslit. – Proč stále mne takové hojné myšlenky pronásledují, vždyť nechci víc jak přátelství a o to mne Stařeček neoloupí, mohu být v to ujištěna? Věru, že nedovedu sebe pochopit, myslím-li na Vláďu, je mi teskno, přepadá mne protivná melancholie a nemohu nabýt humoru. Vím, že Broučka s tou fádní náladou unavuji, ale nemohu jinak, vzpomenu-li si na prožité dni se Stařečkem na Libíně. –
Půjdu dnes do divadla, abych nabyla jiných, veselejších myšlenek. Budu vzpomínati, ale škoda, že nemůžeme jíti spolu. – Kdyby zde byla Anička, měla bych již myšlenky zcela jiné, chuděrka pak plakala, když jsem odjížděla a přitom zas hleděla mne smíchem ujistit, že se jí stýskati nebude, že bude denně psát, což i já musím činit. Měla jsem věru hojně myšlenek, plno obav a těžko jsem odjížděla, těžko se loučila.
Nuž prozatím pa pa pa Broučku, těším se nevýslovně na řádečky!
S pozdravem,
Máňa
27/7 1917
Vl. Březí 27/7 1917
Broučku milený!
Taži se sama sebe, proč zrovna dnes mne stále cosi nutí, abych Stařečkovi psala. Má býti to cos osudného pro nás oba? Věru zvláštní, proč právě 7/VII. jsem Stařečkovi psala a jej právě 17/VII. viděla a dnes již 27/VII. poslední dopis ze Šumavěnky chci a posílám? Jest to sice k smíchu býti tak malicherným a všímati si takové hlouposti a přece připadá mi to tak zvláštní! –
Ne a nemohu se již dočkati, kdy bude míti ten hodný brachulenka svatbu, aby Stařeček dostal dovolenou a přijel za Máryš. Bóže, jak je smutno, když pošta přijede a od Stařečka ani řádečky. Věru, že se již nesmírně do té Bystré těším jen pro to psaňátko (podle Stařečka). Až budu v klidu v tom prvním svém působišti, pak napíši moc a moc dlouhý dopis. Popíši všecky dojmy, jež mi nezkušenost v klín uloží. Jak ráda bych slyšela, co as by mamulenka a taťulenka mi řekli, až by zvěděli, co podnikám. – Ach, ničeho se tak nebojím jako té hrozné rozluky s Aníčkem, chuděrka je již nyní smutná a nesmím ani svůj odjezd připomínat. Doufám ale, že se jí stýskat nebude zde na Šumavě, zejména když zde bude s pí. Tyránkovou, naší hospodyní, a ta, ač již stará, je stále veselá a humoru má dosti, takže snáze zapomene na svou Máří.
Právě hovořila jsem s Aničkou, jak si vše zařídíme, až dá Bůh pozděj. Píše rovněž svému hochu a má jej hrozně ráda, ale neřekla by mu to za nic na světě. – A co já budu dělat, až mi ji ten šuhaj odvede, nechci domysliti. Kéž by čas neubíhal tak rychle a mohly jej zatarasit aspoň na 10 let. Jezdil by Brouček po celý ten čas za Máryš na Šumavu a pak společně podnikaly by se výlety. Krásně se sní o ideálech, ale bohužel, že se nikdy nesplní. –
Jakmile jsem přijela z Prachatic, již věděly mnohé, že jsem tam s kýmsi neznámým chodila, bez pochyby, že zrovna ty dni od nás byl v Prachaticích a pak tu novinu u nás roztrousil. Nemohla jsem nic jiného očekávat, vždyť na venkově jinak to být nemůže. –
Avšak milý Stařečku upřímně řečeno, nemohu si odpustit ještě ani dnes a činím si v duchu výtky za své chování. A dosud nevěřím, že byla to skutečnost, byl to sen, přelud.
Nuž těším se, že mi modrookáček napíše a potěší!
Vzpomíná
Řenka
22/7 1917
PŘEDCHOZÍ DOPISY Z CESTY OD V. Z 19/7(1) A 19/7(2)
Vl. Březí 22/7 1917
Slíbila jsem, že Stařečkovi napíši, tož již začínám. – Mám před sebou ony dopisy z cesty a jeden ze Stříteře, porovnávám je a shledávám, že dopis z domova se ale tak hrozně liší! Po cestě se upřímně vzpomínalo, ale doma, doma se Brouček změnil zcela. Ty nejprvnější řádečky byly tak milé, hřejivé, ač tu a tam objevila se hořká pravda. Avšak milejší je mi než neupřímnost. Píše Brouček, opakuji jeho řádečky, „Ó, může být taková láska? Ne, to není láska, to je poblouznění, šílenost z mé strany,“ z těchto řádečků vycítila jsem, že Stařeček rozumoval, vážně přemýšlel a došel k bodu, že vlastně o ničem dušička nic, praničeho neví, co pronášel k Stařence. Ano, chápu, přemýšlela jsem rovněž, ale připadal mi ten okamžik tak dětský, nevinný, že nemožno celou tu episodku vážně posoudit. Jsme to děti, neviděli jsme, jako bychom si to velké tajuplné přátelství projevili. Celé to okolí protknuto svěží krásou, mládí, svoboda, to vše nás omámilo, my zapomenuli na svět docela. Počínali jsme si jako bratr se sestrou, tak přátelsky a zároveň tak dětsky, ruku v ruce kráčeli lesem. –
Škoda, že jsme tak vzdáleni od sebe, jistěže přátelství naše by se víc a více upevnilo, ale takhle nevím. Stařeček bude zapomínat, až zapomene docela, že? Ach, když rozumově uvážím, nemohu ničeho jiného očekávat. – Vždyť ta úvaha Stařečkova, již mi v dopisech z cesty načrtnul, musí stačit úplně. Líbilo se mi částečně to rozumování, bylo to jednání mužné, sentimentálnost musela odstoupit a tak to má býti. –
Nuž, abych Broučku nezapomněla, pozítří jest toho nesv. Vládi sváteček, tož přeji vše to nejpěknější, ovšem, že bych mnohem raděj projevila přání ústně! Škoda, že budu muset na odpověď tak dlouho čekat, bude se mi tím víc stýskat. Prozatím nemohu psát jinak, pokud neobdržím od Broučka upřímné psaňátko. Jak ráda bych se řádečků, z nichž vyčísti bych mohla, že ten hodný Brouček brzy přijede, ale vím, že to tak brzy nebude a to bolí.
Nic platno, je třeba zmužilost a sebezapření.
S upřímným pozdravem
Manča
REAKCE OD V. Z 26/7
19/7 1917
DOPISY OD V. PSANÉ CESTOU NA FRONTU Z 19/7(1), 19/7(2), 23/7
Vl. Březí 19/7 1917
Vláďo, jak bylo mi po rozloučení s Tebou, nemohu, ne to nelze vše popsat. V první chvíli chtěla jsem se ještě rozběhnout a vyhledat Tebe, ale pozdě již. Tys dávno zmizel v závoji tísnivé tmy.
Snažila jsem se uklidniti aspoň tím, že jsem Ti psala, ale zničila jsem ty řádky a šla spát. Dlouho nemohla jsem se spánku dočkat, v nitru bouřilo příliš mnoho dojmů, až konečně usnula jsem přec. K ránu se tak náhle probudím a zdálo se mi, jako by mne kdosi na čelo políbil. – Rozžehnu a bylo přesně ½ 4 hod. a první myšlenka byla – Vláďa, můj Vláďa odjíždí. Nemeškala a zahalila jsem se ve svůj háv a po tmě, abych nikoho na sebe neupozornila, kradla se do kavárny k rohovému oknu a čekala, až půjdeš okolo, jak Jsi sliboval. Ale za chvilenku na věži odbily 4 hod. Já ale přec toužebně čekala a doufala jsem pevně, že přijdeš, že přijít musíš, ale Vláďa – – nepřišel. – Ach, Vláďo, ten okamžik, kdy nabyla jsem plné jistoty, že se již Tebe nedočkám, ta myšlenka byla hrozná! Teprve v 5 hod. vrátila jsem se zpět, ale nespala již. Dívala jsem se z okna a Libín, který v plné své kráse před mojím zrakem se vypínal, zdálo se, jako by se posmíval mé šílenosti. Né, nikdy v životě nechovala jsem se k cizímu muži tak jak k Tobě. Prosím Tebe Vláďo, jaký úsudek utvořil Jsi si o mém jednání a mně samé? Jistě nepěkný! A já přec za to nemohu, že Jsi se mi tak v duši vkradl. Snad také mnoho přispěla obava, že brzy mě opustíš, že znovu budu sama, věru nevím, nedovedu si vysvětlit, proč tak vše se událo. Nahlížím ale, že nutno vše dobře promyslit, nežli na Tebe uvyknu, pak těžko, věř, že těžko bych se loučila. – Vláďo, přiznej se, že ta slova, kterás ke mně pronášel, nebyla upřímná, že nemáš mne rád! Né, také nemohu toho od Tebe žádat, nemám práva. Tož mi aspoň slib, že budeš mi přítelem, ale věrným přítelem, pak nežádám víc! Nebo myslíš, že lépe bylo by pro nás oba včas na vše zapomenout? –
Vláďo, piš mi, piš, co cítíš Ty, ale pověz vše, jak myslíš, tak zcela upřímně. Buď tedy zdráv a hodně moc vesel, tak jako dříve, bych nemusela si činit výčitky.
Nuž upřímně svého Broučka zdraví a – – – – – – – –
Máňa
REAKCE OD V. Z 24/7
6/7 1917
Vl. Březí 6/7 1917
Roztomilý Stařečku!
Právě přišla jsem z lesa, v němž snažila jsem se nalézti nějakého hříbečka, ale marně. Za to na mě doma čekal a přivítal Stařečkův list z 28/6, za nějž horoucí dík vydávám! Znovu a znovu pročítám ony milé řádečky a vidím v duchu nezbedu Broučka, jak žabroní, aby mohl za Máryš přijeti. Což tedy s ním počít, nezbývá než svolit a napsat Mírkovi, že má dovoleno za Řenkou přijet. Nuž tedy činím návrh: chce-li Stařeček naši krásnou Šumavanku poctít návštěvou, tož určila jsem město Prachatice, kdež jej budu na nádraží slavnostně očekávat. Ovšem, že musí mi Brouček předem určit den a hodinu, kdy hodlá Máryš přátelsky ruku stisknout. – Jak jsem v jízdním řádu shledala, je nejlepší spojení přes Znojmo, Gmunt, Čes. Budějovice, Vodňany-Čičinice, pak rovnou na Prachatice. Jako bych Vás viděla s otázkou na rtech, proč zrovna do Prachatiz mám přijet? A proto musím s barvou ven, že vlastně tam vším právem patřím, důvod dozvíte se snad později, není radno, aby ten rozmazlený dosud maminčin Vláďa předčasně o všem věděl. –
Odvoz prachatických zvonů na roztavení v r. 1916
Zmínka o té velikosti a vysokosti dobrého Stařečka, musela jsem se upřímně zasmát, ani již sama nevím se pamatovat, že bych něco podobného přála si vědět. Také jsem opomněla Vám připomenout, že poslední podobenka je z dřívějších let, a sice z dob, kdy byl ještě náš taťulenka živ a byli jsme na pivováře. Nyní se podlé té podobenky řídit nesmíte, sic byste mne nepoznal. Stal se mnou pravý opak, vypadám již skorem jako duch z pohádky. – Víte, na nic nejsem tak zvědavá jako na okamžik našeho sejití. Mám vážnou obavu, že se nepoznáme, to by ale byla legrace. Doufejme, že vše šťastně dopadne a ve zdraví že se oba shledáme. Nuž tedy hodně brzy pište, jak jste s návrhem spokojen!
Upřímně Vás zdraví a na řádečky se moc a moc těší,
Manča
24/6 1917
PŘEDCHOZÍ DOPISY OD V. Z 18/6 A 19/6
Praha 24/6 1917
Milý braťulenko,
za poslední dva dopisy z 18/6 a 19/6 Vám upřímně děkuji. Ač mnoho ještě výkonů před sebou, přec nemohu jinak, než ještě tomu rozmazlenému Stařečkovi z Prahy napsati list. Vše to ovšemže zavinil poslední Broučkův dopis, v němž tolik naříkání a stesků obsaženo. – Inu, jak by né, vždyť muži dobře vědí, že srdce ženy jest nádoba křehká, ba vědí i, kdy a čím nejvíce dotknou se citlivé struny vznětlivých duší. – Tak stal se tentokráte i zde ten případ. – Dopis hrozně dojmul, v duši rozhostil se bol. Myšlenka, že někdo v dáli mojí vinou trpí, že snad zrovna onen čas mohl by býti pro Broučka hrozným osudem, vybudilo hrůzu, strach. –
Dosud ale nemohu uvěřiti, že měla bych býti jedinou bytostí, kvůli níž Stařeček chce mítí dovolenou. Já říkám: ty muži, to je kvítí z Afriky. Jakmile sluníčko nevydává dosti hřejivých paprsků, hned ztrácí sílu k životu. A také hned se píše „Škoda, že jsem to nevěděl dříve“, „teď mě to mrzí“, „žena kamenného srdce“ atd. Nuž aťsi, vrátíme si nádobíčko a já si již hrát nebudu. Tak měla by Máryš pošeptat Mírkovi za to, že je takový dareba.
Nuž mám-li pravdu mluviti, těším se na Vás jako na dávno již známého, nezdáte se mi ani trochu cizím. Jedině chovám plno obav, že z návštěvy vzniknouti by mohly různá nepravá povidla. Z důvodu toho bych přece nejraději od Broučka slyšela, že přijede do Prahy a to v srpnu. Mohu se tedy těšiti, že tak věc zařídíte?
Pročítám ještě jednou zběžně Váš dopis a shledávám, že básníte o černých očích, jaké já vůbec nemám. Ty moje kukadla jsou ty nejošklivější pod sluncem, budete vidět, že dojdete k velkému zklamání. Raději bych měla pomněnkové jako má někdo! Ani sama nevím, proč se mi modré oči tak nesmírně líbí a proč mám je tak moc a moc ráda, snad že je měl tatí nebo snad že je má – né, dál již to nepovím.
Nuž tedy mi, milý broukavý Broučku, napište hodně brzy, souhlasíte-li s návrhem, já pak se dle toho zařídím. V sobotu 30.6. jest den, kdy loučíme se s Prahou, budu cestou na Vás vzpomínati.
Zlatíčko moc a moc pozdravuje a naň stále vzpomíná
Manča
To „K u K“ jest jak se mi zdá zbytečné, ale befel je befel, tedy nesmím již naň zapomenout.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
